5.5.2019 Řecko - cesta domů a shrnutí dojmů

Dneska už jsme jen dobalili a vyrazili na letiště. Dokonce jsme nečekaně doběhli autobus, načež vůbec nevyrazil a čekal na čas dalšího odjezdu :-)

A teď pár postřehů, pocitů a dojmů z Řecka:

V Řecku musí být snad víc koček než stálých obyvatel! Jsou úplně všude. V prvního vesničce na Korfu kolem člověka seděli i tři naráz, když cokoli jedl, i v restauracích. V pevninském Řecku se k nim přidali i toulaví psi, nebylo jich tolik, zato jsem neviděla snad ani jednoho malého, všichni byli jak vlčáci nebo větší.

Řekové umějí anglicky. Někteří jen lámavě, ale dá se s nimi domluvit. Někteří dokonce překvapivě skvěle.

Řečtí řidiči zaparkují doslova kdekoli. Na rozdíl od norských tedy vědí, že mají v autě blinkry. A nejradši je používají obě najednou, protože to "vyřeší" i to nejnepraktičtější zaparkování. Viděli jsme auto zastavené přímo v jízdním pruhu, který byl navíc vedle benzínky. Proč ale zastavit tam a neblokovat pruh?
Usazení v buse jsme čekali až auto uhne ze silnice, abychom projeli a na silnici stál chlapík a mával na řidiče autobusu, ať není posera a jede.
No a viděli jsme i auto s německou poznávací značkou zaparkované v davu, který koukal na průvod - ti dva v autě taky koukali, akorát z auta a měli to bez tlačení a v sedě. Atd atd atd :-)

V Řecku jsou skoro všude rozházené odpadky. Byla jsem překvapená, že i v Evropě je to problém. Koše přetékají nebo nejsou. Kolikrát jsme viděli, že lidé přijeli do města vyhodit své odpadky. Nebo na Korfu byly popelnice na silnici, uprostřed trasy mezi dvěmi vesnicemi. Nevím, jaký mají na tohle systém.

Řekové hrozně kouří! Vypadá to, že snad všichni a všude! Kdekoli...venku, v dopravních prostředcích, v restauracích.

Obyvatelé Řecka jsou velmi příjemně nevtíravě ochotní. Když se člověk na něco zeptá, jsou milí a pomůžou, eventuálně překládají dál, když je třeba, ale kromě restaurací v Aténách nás nikdo nikde neukecával a nepřetahoval se o nás.

Tak to by bylo pro tentokrát všechno, věrným čtenářům děkuji za přízeň a zase příště! :-)

4.5.2019 Řecko - Atény

Takže večeře v oblacích?
Vyrazili jsme kolem osmé večer směr Technopolis, ve čtvrti Gazi, ve které jsme zatím nebyli. Ukázalo se, že je to původně průmyslová část města, která ožila tím, že "centrum" města rostlo a tahle čtvrt se tak najednou stala součástí města. Docela to tam žilo, tak jsme si udělali procházku a zkoukli zdejší podniky. Pak už jsme zamířili přímo do areálu Technopolis.
Na úvod nás hosteska týmu Dinner in the Sky nechala podepsat, že jsme tam dobrovolně a že nejsme pod vlivem, načež nám nabídla uvítací drink a jednohubky buď s řepou nebo s kaviárem. Skleničku ochotně doplňovala, asi pro případ, že by někdo byl nervózní :-) Všichni museli na zemi odložit všechno kromě telefonu a bundy. V půl desáté nás významně vyzvali k poslední návštěvě toalety. Pak už nás postupně zvali ke stolu a poutali nás do tří pásů na sedačku jako ze závodního auta. Uprostřed stolu bylo místo pro 4 kuchaře a když naskákali dovnitř, mohlo se vyrazit. Celá konstrukce 22 sedaček, stolu a "kuchyně" se začala jeřábem zvedat do výšky 40 metrů. Pod nohama jsme neměli nic, takže dolů se mohli koukat jen odvážní, zatímco před očima se nám naskytl výhled na osvícené Atény včetně Akropolis. Bylo to celkem dechberoucí. Menu bylo 6-chodové, také na úrovni. Melounová polévka, plněné vinné listy, krevety (mně je dokonce na přání vyměnili za houby) s quinoou, salát, pomalu vařené hovězí a jako zákusek halva. A k tomu všemu řecké víno. Super!
Necelé dvě hodiny utekly jako voda a my byli na cestě dolů! Na odchodu jsme ještě dostali panáka řeckého digestivu, a pak jsme - tentokrát pěšky, na vytrávení - vyrazili domů.

Dneska jsme byli původně bez plánu, ale po včerejším pohledu na Akropolis jsme se rozhodli, že nebudeme takoví rebelové, že bychom nešli :-) Dost se nám ochladilo a chvílema dokonce pršelo, ale Akropolis jsme si prohlédli i tak. Pak jsme šli do doporučené restaurace, ale to bylo bohužel dost slabé. Oba jsme si dali místní jídlo a když se číšník přišel zeptat, jestli chutná, řekla jsem mu upřímně, co mi na tom nechutná. Bohužel to nějak neunesl a když přišel pro talíře, hlasitě to komentoval, což bylo horší než to, že nám moc nechutnalo. Chuť jsme si šli spravit na kafe a čokoládu. Pak jsme chvíli bloumali a nakonec vyrazili na hotel si orazit a doobléct se.
Večer jsme se rozhodli ještě jednou navštívit čtvrt Gazi, vzhledem k tomu, že se nám to tam včera zamlouvalo. Dali jsme zase kolečko kolem parku obklopeného jedním podnikem vedle druhého a vybírali. Začali jsme jídlem - já si dala sýr á la gyros v pitě (se zeleninou, hranolkama a omáčkou), Ráďa si dal opravdový mega gyros talíř a celý ho zvládnul. Dovolenou jsme zakončili v baru nedaleko vodnicí a koktejlem.

Technopolis

Jiná budova v Technopolis

A už popíjíme uvítací víno 

Menu pro zájemce 

Takhle nějak to vypadalo

Zdokumentovala jsem pouze zákusek 

Výhled 

Akropolis - různé části rozpadlých chrámů
Obecně platí, že to žluté(!) je původní a to bílé je dodáno při rekonstrukci 

Akropolis - Dionýsovo divadlo

a shora

Mariina jeskyně 

Asklepieion

Herodův Odeon (divadlo) 

Propylaia - tady se procházelo těsně kolem sloupů a hustota hlídačů byla snad jeden na metr :-)

Parthenon s lešením

a podruhé bez

Erechteion

A z druhé strany totéž 

Dnešní večeře - který talíř je čí? :-)

3.5.2019 Řecko - Atény

Na dnešní den hlásili nejhezčí počasí, co nás má v Aténách potkat, tak jsme na plán umístili pláž. Vzhledem k tomu, že z hotelu většinou nevyrážíme zrovna ráno, vyšlo to tak, že jsme pláží dneska začali, abychom tam byli za největšího možného tepla. Metrem a tramvají jsme tam v pohodě trefili a pěkně jsme se zchladili.
Když začalo moc foukat, popojeli jsme trochu zpátky směr město a šli se podívat do parku Stavros Niarchos. Je to nový velký park, kde se dá projít nebo půjčit kola. Je tam plánován kanál, takže časem budou k mání asi i loďky. Jinak je tam hromada zeleně, lavičky a dětská hřiště. A k tomu moderní komplex budov, kde je nová Národní knihovna a Národní opera. Všechno ze skla, oceli a mramoru, moc hezké. V horním patře knihovny byla navíc výstava skulptur řeckého umělce.
Když už jsme byli uchození, vyrazili jsme k domovu. Dneska nás zlatý hřeb večera teprve čeká, naše narozeninová večeře v oblacích. Více zítra! :-)

Městská pláž

Výhled ze střechy knihovny ve Stavros Niarchos parku

Také že střechy - vlevo olympijský stadion

Nová Národní knihovna 

Dvě ze skulptur

2.5.2019 Řecko - Atény

Plán na dnešek začínal tzv. Free Guided Tour. Je to prohlídka města s průvodcem, který není licencovaný, ale většinou o to nadšenější a placený dle uznání posluchačů a až na konci túry. Vstali jsme tedy dřív než včera a v půl desáté už stepovali nastoupení na místě srazu. Rozdělili nás dle jazyků a dál na skupinky po maximálně 15 lidech.

Naše průvodkyně byla razantní dáma středního věku původně z Jižní Afriky, vdaná za Řeka a absolutně na svém místě. Prohlídku, která měla trvat 2 hodiny 45 minut, natáhla snad na tři a půl a celou dobu to mělo spád! Mluvila zajímavě, plno toho věděla a protáhla nás náměstími s mnoha lidmi i zajímavými miniaturními uličkami. Rozhodně bych si to někde zase zopakovala.

Jen tak pro zajímavost, vysvětlovala nám i co a jak ohledně toho střídání stráží, co se nám včera moc nepozdávalo. Ukázalo se, že uniformy jsou kombinací původních uniforem Turků, za které se kdysi Řekové převlékli, aby zůstali v utajení, a rozmarů mladého německého krále Otta, který měl rád koně, ale neměl na ně, tak chtěl aby mu klapali aspoň vojáci. A ze stejného důvodu provádějí i ten stepovací rituál. 

Po skončení prohlídky jsme se vydali do jedné z doporučených ulic na street food, jídlo do ruky za slušné peníze. Nakonec jsme si oba dali falafel v pitě a byl výborný. Pak jsme pokračovali podívat se na Národní knihovnu a hned vedle byla i Univerzita Atény a Akademie Atény. Všechny tyto budovy jsou typicky řecké, sloupy a mramor. Žádná není přístupná veřejnosti, ale z knihovny jsme viděli aspoň vstupní halu, a když je ten mramor vymalovaný, je fakt krásný.

Po mnoha hodinách ťapání jsme začínali postrádat energii, tak jsme se usnesli, že je čas na zákusek. Kousek od našeho hotelu je cukrárna, kolem které chodíme pokaždé, když jdeme na metro a obdivujeme tam sladkosti. Proto jsme se vydali tam. Účelu to posloužilo, nasladili jsme se až až. Ale shodli jsme se, že nás to nijak zvlášť chuťově neoslovilo. Za to jsme využili, že jsme skoro na hotelu a stavili jsme se na oddych a doobléct se. 

Zanedlouho na to jsme vyrazili na večeři do uličky s prý neturistickými řeckými restauracemi. Prý si nás nikdo nebude všímat a všem bude jedno, jestli u nich budeme chtít jíst nebo ne, protože k nim stejně chodí místní. Bohužel se tam nedalo v klidu projít, třeba nahlédnout dovnitř a rozhodnout se. To, co měli některé restaurace v téhle uličce extra, byla řecká hudba, eventuálně i tanec, a terasa na střeše s vyhlídkou na Atény. Já měla chuť zažít tu živou řeckou hudbu, tak jsme si nakonec vybrali jednu z restaurací s hudbou. Ale jinak jsme byli zase trochu zklamaní, byli celkem drazí a Ráďa nenašel na menu nic, co by doopravdy chtěl a oni to zároveň dneska měli. No, snědli jsme to, dopili karafu suchého domácího bílého a procházkou včetně neúspěšného hledání baru v blízkosti našeho hotelu, jsme zakončili den. 

Hadrienův oblouk/brána 

Diův chrám (zbytky, jako u všeho v Aténách) 

Ráďa byl pasován na vítěze olympijských her a dostal výhru nejvyšší - korunu z olivových větví 

Původní čtvrt se starými (a malinkými) domečky 

Střídání stráží - včera se nám tak líbilo, že jsme museli dneska znova :-)

Stará Národní knihovna 

Univerzita Atény 

Akademie Atény 

1.5. 2019 Řecko - Atény

První máj, lásky čas, neboli dnešní cíl je jasný, najít rozkvetlý strom. Třešeň to asi nebude, ale jinak máme rozhodně větší šance než v Norsku :-)
Snídaně v hotelu vybraném podle toho, že leží u nádraží a dá se přijet po jedenácté v noci byla nad očekávání. Švédský stůl, ještě půl hodiny před koncem snídaně stále s výběrem. A pak jsme vyrazili do ulic. Koupili jsme si pětidenní jízdenku na MHD a vystoupili u Akropolis. Neměli jsme jasný plán, a tak jsme se vydali jen tak, rovnou za nosem. Brzy se ukázalo, že Akropolis je 1.5. zavřená. Bloudili jsme tedy po okolí a objevili Filopappou, ruiny jiné památky. Vypadá to, že většina turistických cílů v Aténách jsou ruiny. Ale zase jsou pořádně staré, tak jim to asi promineme :-)
Postupně jsme se posunovali směr do parku Národní Zahrady, který jsme si vyhlédli. Ale všechno je tu trochu větší než v Petriti s 700 obyvateli, tak jsme nakonec cestou museli zařadit i oběd. Rozhodli jsme se, že máme chuť na asijskou polévku a nakonec jsme byli spokojeni s naším náhodným výběrem.
Cestou do parku jsme taky potkali střídání stráží, což většinou bývá zajímavý rituál. Zhodnotili jsme to, že stráž u Parlamentu měla dost prapodivné uniformy a ještě zvláštnější "taneček", rozhodně by se nedal nazvat mužným.
Pak jsme se rozhodli pro kafe a zákusek. Našli jsme čtyři kavárny vedle sebe a tak dlouho jsme váhali, až jsme náhodou vybrali velmi zajímavý podnik. Z ulice vypadal jako obyčejný bar, ale vzadu a v prvním patře se rozprostíral i na ploše domů napravo a nalevo a byl velmi zajímavě zařízený. Jednotlivé věci vypadaly, jako by majitel vykoupil vetešnictví, ale dohromady to bylo opravdu pěkné.
Já měla dneska nějak dost, a tak jsme se pak vydali směr hotel. Den jsme později večer zakončili vínem v hotelovém baru.

Průhled do Akropolis 

Akropolis zvenčí 

A výhledy na město z různých míst 

30.4.2019 Řecko - Ioannina, Meteora, Atény

Vstávali jsme na budíka, abychom stihli autobus do Meteory. První zpestření přišlo hned na recepci hotelu, když jsme chtěli vrátit klíče od pokoje. Nejdřív paní recepční dlouze telefonovala a moc u toho nevypadala, že je to pracovní hovor. Měli jsme časovou rezervu, ale i tak jsem pomalu začínala nervóznět. Načež prohlásila, že máme zaplatit. Vytáhla jsem potvrzení, že máme zaplaceno. Říkala, že to nesedí, že to nikdy nestrhávají předem. Tak jsem lehce iritovaná vyždímala z internetového bankovnictví výpis, kde byla částka v neděli stržená. Recepční pořád trvala na svém. A mezitím si částku z karty strhla a vítězoslavnostně mávala účtenkou, že teď už je to v pořádku! Ještě chvíli jsem s ní diskutovala, ale pak jsme v rámci stihnutí busu vyrazili na cestu. Tak uvidíme, jak to dopadne.
Spoj jsme chytli, i vodu a něco jako snídani jsme si koupili. Po krásných dvou a půl hodinách, neboli s asi půl hodinou zpoždění, jsme se vylodili v Kalabace, jedné z nejbližších vesnic u klášterů Meteora. Naše první kroky vedly k přepážce na místním autobusáku, abychom zjistili, jestli se zítra dostaneme do Delphi. Nejdřív nám svitla naděje, ale pak se ukázalo, že kombinace svátku 1.5. a superturistické atrakce znamená, že my rozhodně zítra ani jedním přímým busem do Delphi nepojedeme.
Přibližovací bus ke klášterům jezdil po 4 hodinách a zrovna měl jet asi za 10 minut, a tak jsme se rychle rozhodli zamknout batohy na nádraží a naskočit.
Cestou jsme dumali, co dál, a zdálo se, že nejrozumnější alternativa bude večerní vlak rovnou do Atén. Ubytování jsme zamluvili až včera (vzhledem k nejasným plánům), když jsme zjistili, že už skoro žádné není volné. A bylo navíc drahé, ale díky tomu možné zrušit. Takže to by šlo. Na stránkách drah se ale pro změnu ukázalo, že prý nejsou volné žádné jízdenky. Je to možné? Jde vyprodat vlak? A 1.5. z Kalabaky nic nikam nejede. Bájo. No, nemohli jsme dělat nic, byli jsme na cestě nahoru.
Meteora jsou malé kláštery vystavěné doslova na špičkách skal. Je to zvláštní pohled, už to, že krajina jinak není v blízkém okolí nijak kopcovatá a v dáli jsou spíše pořádné hory, zelené a výš i zasněžené. Ale Meteora jsou holé, povětrnostními vlivy omleté, vysoké skály. Měli jsme štěstí a i ten největší klášter, Velký Meteor, který má být o úterkách zavřený, byl přístupný! A je zrovna nejvýš, tak jsme začali tam. Perlička je, že pár metrů za vchodem jsem si nejdřív všimla, že jsem si asi nevyzvedla sukni, kterou měla většina žen nataženou přes kalhoty. A až později jsme zjistili, že jsme prošli dovnitř s nějakým zájezdem a "nevyzvedli" jsme si ani vstupenky. Tak děkujeme, Meteoro! :-) Prošli jsme ho a já byla překvapená, jak pěkný je. Vevnitř krásně malovaný, jako včera ten na ostrově v Ioannině. Opravený, udržovaný. Přece jenom je to jedna z největších památek Řecka.
Druhý klášter v pořadí byl klášter Varlaam. Tentokrát jsme spořádaně zaplatili, i sukeň jsem si půjčila :-) Uvnitř byl podobný jako Velký Meteor, nádvoříčko, nějaké užitkové místnosti a velmi zdobená místnost k modlitbě, s pomalovanými zdmi a stropem do kopule a s obrovskými visícími lustry. Prošli jsme si to a shodli se, že nám dva kláštery stačily.
Obchodů se suvenýry bylo všude habaděj, ale nějak jsme nepotkali nic moc k jídlu, což začínal být problém vzhledem k tomu, že jsme zatím za celý den měli jedno pečívko k snídani. Nakonec jsme našli stánek, který měl mimo jiné párek v rohlíku, což nebylo ideální, ale to nejlepší, co bylo k dostání. Pak jsme se rozhodli k cestě pěšky dolů do Kalabaky, vedla tam stezka lesem. To byla moc fajn změna, příroda a žádní lidé.
Když jsme se vynořili v civilizaci, zjistili jsme, že jsme o vesnici vedle. Po další půlhodině jsme v Kalabace zamířili rovnou na nádraží. Zeptali jsme se na jízdenky do Atén a paní nám sdělila, že je vyprodáno. Načež začla lámaně vysvětlovat, že možná ještě bude mít volných asi 5 jízdenek, když počkáme 15 minut, tak že by to měla vědět. No. Vlak měl jet za 45 minut a pozorný čtenář si všiml, že jsme v téhle chvíli bez batohů, protože jsou zamčené ve skříňce na autobusovém nádraží. Hahaaa. Takže rozdělení sil. Já si ostrými lokty držela místo ve frontě na dva z těch pěti "možnálístků" a Ráďa klusal pro batohy. Z 15 minut bylo 30, a pak paní vítězoslavně prohlásila - jak jsme se dozvěděla až když jsem se zeptala jednoho spolučekajícího, protože paní se s angličtinou neobtěžovala - že má tedy ještě 5 jízdenek do Atén! První paní ve frontě chtěla dva a já byla třetí. Napětí stoupá, kolik potřebuje ten druhý ve frontě? Jen jeden! Hurá! Jedeme! Se sezením v restauračním voze :-)
Do odjezdu bylo 10 minut, takže nějaké shánění jídla zase nehrozilo. Ale tak co, sedíme v "jídelně", tak se to nějak vyřeší. Chytli jsme poslední volný stůl a posadili se na židličky nevhodné k pětihodinovému cestování. Jídelní lístek měli veliký, ve skutečnosti měli jen bagety a pití. Ale za pomoci dalšího ochotného, angličtinou vládnoucího Řeka se mi povedlo přesvědčit pána v kiosku, že bych aspoň chtěla tu bagetu taky zapéct, jako ta paní vedle. Simulace teplého jídla :-) Ráďa si dal na hlad dvě piva a už jsme frčeli směr velkoměsto!
Během cesty přistupovali další cestující na zastávkách bez prodejny jízdenek neboli bez paní, co by jim řekla, že je vlak vyprodaný. Tak jsme úplně nepochopili ten systém, stejně bylo víc lidí než míst, i když byl obsazen i celý restaurační vůz.
Snad poslední úskalí bylo, že jsme neměli v Aténách ubytování. Hotel v Kalabace jsme zrušili a mysleli si, že máme 5 hodin času ve vlaku, najít si hotel v Aténách. Ale ty internety nám jaksi v polích a lukách nefungovaly. Nakonec jsme to po mnoha pokusech nějak ukecali a zbývající tři hodiny jsme mohli jet v klidu.
Hotel jsme si vybrali kousek od nádraží, takže v Aténách jsme jenom vystoupili, došli na hotel a padli.

Dneska všechny fotky z klášterů Meteora

29.4.2019 Řecko - Ioannina

Snídani nemáme v Ioannině v ceně hotelu, takže jsme ráno vyrazili na obhlídku, jestli někdo takhle na Velikonoční pondělí otevřel kavárnu. Zadařilo se a den jsme začali croissantem s čokoládou a cappuccinem. Potom jsme se stavili na nádraží, koupili si jízdenku na zítra do Kalambaky a vrátili se na hotel pro výbavu na dnešní výpravu.
V plánu byl výlet na ostrov na místním jezeře a když jsme mrkli na hodinky a zjistili, že bychom možná mohli stihnout první příští loď, byli jsme najednou v mžiku vypravení. Loď jsme chytli, a tak jsme tentokrát bez prostojů vyrazili za dnešním cílem. Trochu nás překvapili zimní bundy našich spolucestujících, když my byli naboso a v krátkých svršcích a spodcích. Ale už bylo stejně pozdě. Určitě jsou to akorát děsní zmrzlíci :-)

Po vystoupení na ostrůvku bylo prvních 100 metrů nacpaných krámky a restauracemi a venku stáli odchytávači turistů. Hned jak se ulička rozdvojila, šli jsme tam, kam nešel dav. Brzy jsme se dostali k prvnímu ze sedmi klášterů na ostrově. Nahodili jsme svetry, dlouhou sukni jsem nafingovala šátkem a šli jsme nakouknout. Byl celkem malý, ale veškeré zdi a stropy uvnitř byly pomalovány! Byl moc hezký a bylo to překvapivé, protože ty dva kláštery (Vlacherna a Pontikonisi) na Korfu uvnitř nic moc k vidění neměli. Po chvilce dalšího procházení jsme se dostali na okružní cestu kolem ostrova a nakonec jsme ho pak obešli celý. Jak jsme šli podél jezera, připadala jsem si jak u českého rybníka, tyhle sladké vody jsou asi všechny cítit stejně. V jedné části bylo podél hodně rákosí a ozýval se odtamtud úplný koncert! To musel být ráj pro vodní ptactvo.

Pro oběd jsme se nakonec rozhodli na ostrově, všude tam měli jako specialitu úhoře, tak že to vyzkoušíme. Skoro nikdy si nedáváme stejné jídlo, ale dneska ano, oba jsme si říkali, že to zní dobře. Bohužel byl smažený, hrozně mastný, já navíc mezi strouhankou skoro ani nenašla rybu a ještě k tomu byly smažené hranolky. Takže jsem v podstatě obědvala ten rajčatovo-okurkový salát, co jsem si dneska konečně po několika dnech váhání objednala, a byl mimochodem výborný, zelenina zralá a domácí. Ráďa úhoře zvládl, ale taky si nepochutnal. Místní vínko bylo o poznání povedenější. Pak už jsme vyrazili pomalu na loď. 

Zpátky v Ioannině jsme šli obhlédnout místní hrad, nebo spíš hradby, za kterými část města stojí. A já si dala na spravení chutě palačinku, ta nikdy nezklame :-) Nějak na mě padla únava (nebo sluníčko nebo bacil, uvidíme), takže jsme večer strávili na hotelu, balením a v poloze ležmo.

Plavba lodí na ostrov

Jeden z klášterů

Jezero Pamvotida

 Co dodat :-)

Městské hradby Ioannina