Dneska jsme po snídani vyrazili na bus do města a nakonec si na něj počkali 20 minut. Již během cesty jsme změnili plány a rozhodli se, že se nedá svítit, že musíme znova do přístavu, abychom si zajistili na neděli trajekt na pevninu. Tam jsme opět tápali, nikde žádné okénko, ale zaslechli jsme jiný zmatený pár ptát se náhodného pána v uniformě, kde se kupují lístky, a to byl klíč k úspěchu. Prodávací budova byla totiž ještě asi o 500m dál. Pak jsme se vrátili do centra a hledali startovací zastávku busu, kterým jsme chtěli dneska jet.
První cíl byl klášter Vlachernon. Ten byl opravdu maličký (navíc většinu z těch asi 50 metrů čtverečních zabíral obchod) a nijak moc hezký. Obratem jsme se rozhodli, že se necháme loďkou převézt na sousední ostrůvek, kde to vypadalo přírodněji a klidněji.
I na ostrově byl klášter, Pontikonisi, taky mrňavý. Dokonce i krámek a kavárnu měli, ale působilo to příjemněji a v podstatě nikde nikdo. Pán v kavárnokrámku byl sympatický a to frappé, pro které jsme se rozhodli, jsem dostala bez cukru a do skla! Po něm jsme se courali kolem ostrůvku a těch 500 metrů jsme natáhli snad na hodinu - s koupáním nohou a čekáním na loď zpět.
Po návratu na pevninu jsme byli překvapení, jaká je tam zima, hrozně foukalo! A tak jsme se šli jen podívat na pláž vedle. Ta byla ovšem za větrem a my tam po troše váhání skočili. Bylo to studené, ale super.
Busem jsme se přesunuli na poslední dnešní místo na plánu, Mon Repos, který byl taky pěkná větrná hůrka, poohlédli se tam a konečně našli místo na jídlo. Pak už jsme dle plánu dojeli do centra, dali si jako zákusek zmrzlinu a pomalu šli chytat bus domů.
 |
| Vlachernon (chodníkem spojený s pevninou) a Pontikonisi (ostrůvek vlevo vzadu). Chodník vpravo spojuje poloostrov s pevninou. |
 |
| Vlachernon |
 |
| Té vodě se nedalo odolat |
 |
| Mon Repos |
 |
| Zdejší zeleň (červeň? :-) |
Jo jo, všude se dá něco objevit! Už jen proto, že to tam člověk nezná,je všechno,co potká, zajímavý objev. A to je super! Ma
OdpovědětVymazat